Ekonomické modely jsou mimo
Teorie říká, že platy jsou odvozeny od produktivity práce. Produktivita práce závisí na tom, kolik jsou spotřebitelé ochotni zaplatit za věci a služby které vytváříme. Ochota platit je jiný výraz pro to, jak si čeho vážíme a potřebujeme. Takže každý vlastně dostává přesně tolik, na kolik si společnost jeho práce váží.
No, teorie taky jednu dobu tvrdila, že Země je placatá.
Vypadá to, že v Česku si nejvíc vážíme a potřebujeme pracovníky v pojišťovnictví a peněžnictví. Nic proti lidem z těcho profesí, ale všichni tak nějak citítme, že to úplně nesedí. Ve skutečném světě, bohužel, platy říkají velmi málo o potřebnosti a užitečnosti naší práce. Obrovsky dnes vydělává vyděračská mafie, která okrádá uprchlíky na cestě mezi Tureckem a Řeckem. Ne kvůli užitečnosti, ale kvůli tomu, že běžence mají v hrsti a zatlačené do kouta.
Ziskovost a užitečnost jsou ve společnosti dvě různé věci.
Finančníci a pojišťováci se můžou vyhřívat na špičkách statistik, protože banky nasadí velké úroky nebo poplatky a pojišťovna sníží výplaty náhrad a bude sepisovat jednostranně výhodné smlouvy.
Efektivní využití zdrojů
Pojem „ochota platit“ je v ekonomii mimořádně důležitý. Od ochoty platit jednotlivých lidí je odvozena poptávka, která je směrodatná pro celý výrobní proces. Tenhle koncept má ale vážnou trhlinu.
Kolik jsem ochotný zaplatit není určeno jen tím, jak si čeho cením, ale taky tím, jak tlustou mám peněženku. Vsadím se, že ochota platit, byla u Afričanů postižených epidemií eboly po účinném léku mimořádná. Farmaceutické firmy se ale moc snažily vynalézat nové přípravky na problematickou pleť mladých Evropanů a Američanů, než aby mohli investovat do tohoto.
Nerovnost produkovaná samotným trhem je pro efektivní využití zdrojů mnohem víc devastující, než daně a regulace státu.
Chcete být milionářem?
Jsou dva druhy úspěšných lidí. Jedni za to vděčí svým schopnostem, píli a odvaze. Ti jsou skutečným motorem ekonomiky. A pak jsou tu ti, kteří spíš připomínají brzdu. Mnohem snazším způsobem jak se dostat k velkým penězům je jít za hranu zákona a morálky. Většina z nejbohatších Čechů nejsou vizionáři typu Henryho Forda, ale lidé kteří zbohatli za zvláštních okolností na privatizaci v devadesátých letech, nebo je jejich předmětem byznysu tak bohulibá činnost jako třeba hrací automaty.
Z neschopnosti vnímat rozdíl mezi těmihle dvěma typy vznikají zásadní problémy.
Polarizovaná společnost
Peníze které přitečou do firemní kasy si můžeme pomyslně rozdělit. Jsou výdaje, které firma musí učinit, aby přežila do dalších let. Údržba strojů a budov, investice a nákupy materiálu. To, co zbude se jako zisk rozdělí mezi majitele a zaměstnance. Čím víc si nechá majitel, tím méně zbude pro pracující. A naopak.
Spousta lidí vinní za svoje osobní nebo společenské ekonomické potíže ty nejslabší. Finančník, který bere padesát tisíc měsíčně zdánlivě logicky počítá s tím, že se má dobře proto, že jeho práce je pro společnost cennější než jiné. Ten bude za zadlužený stát vinit údajně přebujelý sociální systém.
Místo toho bude zavírat oči před tím, že jeho šéf platí daně v Monaku.
Prodavačka, která bude brát průměr jihomoravské mzdy, patnáct tisíc, zase bude za svůj nízký plat vinit nezaměstnaného, který je závislý na dávkách. Nebude přitom tušit, že mezinárodní společnosti z Česka každý rok na dividendách vyvedou pět procent celého hrubého domácího produktu.
Tihle lidé budou stát proti sobě, aniž by si přiznali, že pro ty skutečně bohaté je rozdíl v jejich mzdách pod rozlišovací schopností.
Vždyť jedno procento nejbohatších už vlastní dohromady to samé, co my.
My, zbylých 99%.